Vladimir Pomortzeff představuje FOTOGRAFICKÝ dokument
Povídky z českých lesů
Monumentální skalní sochy vytvořené uprostřed českých lesů známými a neznámými umělci za poslední tři století
Vladimir Pomortzeff
dokumentární fotograf
Pro některé to bude možná překvapením ale české lesy občas zvědavým očím ukrývají skutečné umělecké poklady. Generaci českých umělců pracovali v ústraní uprostřed divočiny na proměně vhodných skalních útvarů na gigantické kamenné plastiky. Dnes jsou tyto porostlé lišejníky a mechy sochařské výtvory z nejrůznějších období nalezneme na nejnečekanějších místech po celé republice. Fotograf Vladimir Pomortzeff strávil skoro dva roky dokumentováním součastného stavu několika desítek klíčových památek českého skalního sochařství vytvořených známými a neznámými umělci za poslední tři století.
Mytická postava starověkých českých pověstí Horymír skáče na svém bájném mluvícím koni Šemíkovi. Jeden ze čtyř desítek skalních reliéfů vytvořených amatérským sochařem Vojtěchem Kopicem v lese nedaleko jeho statku u vesnice Kacanovy na Turnovsku v Libereckém kraji.
Nelze říci, že čeští umělci byli nijak zvlášť originální. Skalní sochy nalezneme samozřejmě i v jiných zemích. Stačí připomenout slavné portréty čtyř amerických prezidentů na Mount Rushmore v Jižní Dakotě nebo obří postavy stojících Buddhů v bámijánském údolí v Afghánistánu, dnes již bohužel zničené islamisty z radikálního hnutí Tálibán. Nikde jinde však tento fenomén asi nezískal takový působivý rozmach. Čeští sochaři vytvořili v okolních lesech opravdu desítky skalích plastik, a to v rozsahu od poměrné komorních reliéfů až po gigantické sousoší. Mnozí z těchto uměleckých děl jsou dnes téměř zapomenuti. Občas ani obyvatelé okolních obcí nevědí, že v nedalekém lese jsou ukryté ohromující památky českého skalního sochařství.
Vůbec největší české skalní sochy. Takzvané Čertovy hlavy jsou dílem začínajícího sochaře Václava Levého. Nachází se nedaleko obce Želízy na Mělnicku ve Středočeském kraji.
České skalní plastiky jsou téměř výhradně dílem amatérských sochařů. Výjimky lze počítat na prstech jedné ruky. Samouky bez odborného vzdělaní a občas i bez základních znalostí postupů zpracovaní kamene se nadšeně vrhli do práce, vědomé jedině nespoutanou touhou vytvořit něco monumentálního na památku pro budoucí generace. Čeští umělci tak dlouho před experimenty francouzského malíře Henriho Rousseaua nebo gruzinského amatérského umělce Pirosmaniho zhmotnili estetiku primitivismu v kameni a vyplnili okolní lesy nádhernými naivními plastiky. Komplex památek českého skalního sochařství tak zároveň tvoří jednu z největších světových sbírek naivního umění, stále ještě čekající na svého diváka a svého badatele.
Barevný skalní reliéf Panny Marie s Ježíškem vytesaný neznámým amatérským umělcem do pískovcové skály při silnice nedaleko obce Dubá na Českolipsku v Libereckém kraji.
Významným spoluautorem českých umělců byla příroda. Desetiletí nebo dokonce i staletí strávené uprostřed lesů, vystavené všemožným přírodním vlivům, proměňovali skalní plastiky k nepoznaní. Sochařská díla se zhroutila a porostla lišejníky a mechy. Zkáza však zároveň vytváří i jedinečnou atmosféru. Součastné umění zná velmi oblíbený postup, kdy umělecká díla jsou úmyslně vystavované nepříznivým podmínkám a výsledky jsou pak presentované na výstavách. Známý britský umělec Damien Hirst například před rokem ukázal na Benátské bienále samostatnou výstavu, zcela složenou z objektů jakoby vytažených z mořského dna. Čeští umělci minulých století dávno předtím dělali zhruba totéž, aniž by to věděli. Jejích skalní sochy dnes vypadají jako malebné zříceniny pravěkých civilizací.
Detail jednoho z skalních reliéfů od Matyáše Bernarda Brauna před a po restaurování. Nejvýznamnější český barokní sochař vytesal v lese u obce Žireč nedaleko města Jaroměř na Královéhradecku monumentální soubor skalních plastik, známý dnes jako Braunův Betlém.
Nejstarší skalní reliéfy
První známé skalní plastiky na českém území zřejmě plnili roli krucifixů, sloužící jako místo pro krátkou zástavku a modlitbu na cestě z jedné vesnice do druhé. Nejstarší památky tohoto druhu nalezneme na Mělnicku. Drobné skalní reliéfy pocházejí přibližně z druhé poloviny 17. století. Přesnější datace již není možná z důvodu velmi špatného stavu plastik. Jeden z reliéfu znázorňujících ukřižování Ježíše Krista je vysekán z pískovcového balvanu při silnici vedoucí z obce Vidim směrem k nedaleké obci Tupadly. Druhý reliéf potkáme přímo ve Vidimi. Není vyloučeno, že se jedna o díla jednoho umělce z řad místních obyvatel.
Skalní reliéf znázorňující ukřižování Ježíše Krista při silnici z obce Vidim k Tupadlům na Mělnicku.
Skalní reliéf znázorňující ukřižování Ježíše Krista v centru obci Vidim na Mělnicku.
Skalní kaple Božího hrobu
Před třemi sty lety chyběl obci Velenice v Lužických horách kostel. Místní statkář Schille se rozhodl tuto nespravedlnost napravit a vytesal do pískovcové skály na kraji obce malou kapli. Interiér skalního svatostánku na vlastní náklady vyzdobil jednoduchými reliéfy znázorňující scény ze života Ježíše Krista. Stavba vznikla v letech 1710 až 1711. Když byl ve Velenicích v roce 1735 konečně postaven normální kostel, skalní kaple se stala oblíbeným poutním místem. Barevné reliéfy kapli Božího hrobu lze dnes považovat za jednu z nejdůležitějších památek českého skalního sochařství. Obzvlášť působivé jsou věže a stěny antického Jeruzaléma, jak si je představoval obyvatel Lužických hor na počátku 18. století.
Barevný skalní reliéf znázorňující nesení kříže a průvod na Kalvárii v kapli Božího hrobu u obce Velenice v Lužických horách na Českolipsku v Libereckém kraji.
Barevný skalní reliéf znázorňující bičování Ježíše Krista v kapli Božího hrobu u obce Velenice v Lužických horách na Českolipsku v Libereckém kraji.
Další nevelká skalní kaplička zasvěcená pravděpodobně svatému Antonínu Paduánskému byla ve stejné době vytesána do pískovcové skály nedaleko obce Velenice při lesní cestě do sousední obci Lindava.
Barevný reliéf ve skalní kapli svatého Antonína Paduánského při lesní cestě mezi obcemi Velenice a Lindava v Lužických horách. Uprostřed skalního reliéfu je vyobrazen buď Ježíš Kristus nebo Bůh Otec, obklopeny andílky nebo putti a podávající ruku pravděpodobně svatému Antonínu Paduánskému.
Braunův Betlém
Jeden z nejosvícenějších šlechticů své doby hraběte František Antonín Špork se jednou rozhodl zařídit ve svém panství lázeňský komplex se špitálem. Jeho výzdobu objednal u nejvýznamnějšího českého barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna. Zároveň ho pověřil sochařskými úpravami okolních lesů. Český Michelangelo, jak ho prý kdysi nazýval slavný francouzský sochař Auguste Rodin, proměnil pískovcové skály nedaleko špitálu Kuks na galerie monumentálních plastik pod širým nebem, známou dnes jako Braunův Betlém. Vrcholní dílo českého barokního sochařství zvědavým očím ukryto v lese u obce Žireč. Lze se tam dostat jen pěšky.
Skalní reliéf Vidění svatého Huberta od Matyáše Bernarda Brauna v lese u obce Žireč nedaleko města Jaroměř v Královéhradeckém kraji.
Matyáš Bernard Braun pracoval na svém skalním Betlémě téměř osm let. V letech 1726 až 1734 vytesal z pískovcových skal uprostřed lesa tucet mohutných soch a reliéfů. Poslední desetiletí se ale toto mistrovské dílo českého barokního sochařství nachází ve velmi žalostném stavu. Čas a vandalové metodicky a nenahraditelně ničí skalní plastiky. Braunův Betlém se dokonce již jednou objevil na seznamu ohrožených památek světového dědictví World Monuments Watch, který každoročně sestavuje World Monuments Fund. Nicméně i v současné podobě barokní sochy od Matyáše Bernarda Brauna ohromují návštěvníka svou velkostí a formami. Romantické zpustošení navíc dodává místu zvláštní kouzlo.
Skalní reliéfy Příchod Tří králů a Klanění pastýřů od Matyáše Bernarda Brauna v lese u obce Žireč nedaleko města Jaroměř v Královéhradeckém kraji.
Skalní reliéf Příchod Tří králů od Matyáše Bernarda Brauna v lese u obce Žireč nedaleko Jaroměře.
Stará katalánská pověst inspirovala Matyáše Bernarda Brauna k vytvoření jedné z jeho nejvelkolepějších soch. Poustevník Juan Garin kdysi žil v jeskyni poblíž současného kláštera Montserrat nedaleko Barcelony. Jednou podlehl pokušení ďáblem a zhřešil s krásnou Rikildou, dcerou katalánského hraběte Vinifreda, která se do těchto míst vyrazila na pouť. Vyděšený poustevník dívku usmrtil, odřízl jí hlavu a mrtvolu pohřbil na tajném místě na úpatí skály. Svého činu pak litoval a šel hledat pokání k papeži. Ten nařídil hříšníkovi, že se bude plazit jako zvíře po zemi bez šatů, jíst pouze kořeny, nepromluví ani slovo a nesmí ani vzhlédnout k nebesům.

Po letech Juan Garin zcela ztratil lidský vzhled. Jednoho dne lovci hraběte Vinifreda chytili podivné stvoření a vedli ho na řetěze k paláci. V okamžiku kdy všichni vyběhli se na zvláštní zvíře podívat, novorozený syn hraběte nečekané řekl: „Vstaň, bratře Juane! Pán Bůh ti odpustil tvůj hřích!" Poustevník povstal ale okamžitě padl na kolena před hrabětem a přiznal se ke svému zločinu. Společně šli hledat hrob krásné Rikildy a našli ji v rakvi živou a zdravou. Jenom na krku byla vidět jizva. Na oslavu založil hraběte na tomto místě klášter, budoucí klášter Santa Cecília de Montserrat. Zázračné vzkříšená Rikilda se v něm stala první abatyší.
Skalní socha legendárního katalánského poustevníka Juana Garina u své jeskyně od Matyáše Bernarda Brauna v lese u obce Žireč nedaleko Jaroměře.
Skalní reliéf Příchod Tří králů od Matyáše Bernarda Brauna v lese u obce Žireč nedaleko Jaroměře.
Skalní oltář Nejsvětější Trojice
Pětimetrovou plastiku Nejsvětější Trojice vytesal truhlář Franz Schier do mohutné pískovcové skály uprostřed lesa nedaleko obce Mařenice v Lužických horách. Podle místní kroniky dílo vzniklo v roce 1740. Amatérský sochař za svou práci prý obdržel jen „trochu jídla". Další reliéf s výjevem útěku Svaté rodiny do Egypta je vytesán do skalní rokle nedaleko. Pravděpodobně se jedna o dílo stejného sochaře. Oboje reliéfy byli dříve barevné. Skály kolem plastiky Nejsvětější Trojice v následujících stoletích byli vytěženy obyvatele okolních obcí, reliéf však z pietních důvodů byl ponechán. Dnes proto zdobí samostatnou skálu uprostřed opuštěného lomu.
Skalní reliéf Nejsvětější Trojice v lese nedaleko obce Mařenice v Lužických horách na Českolipsku.
Skalní reliéf s výjevem útěku Svaté rodiny do Egypta (vlevo) a postava jednoho z andílků na skalním reliéfu Nejsvětější Trojice (vpravo) v lese nedaleko obce Mařenice v Lužických horách.
Skalní reliéfy při cestách
Mnoho skalních plastik najdeme při komunikacích nebo lesních cestách. Podle všeho plnili funkci kapliček, kde se poutník mohl zastavit na chvíli pro modlitbu. Zvlášť často se takové památky vyskytují v Lužických horách na severu republiky. Většina skalních reliéfů teto skupiny pocházejí ze stejného časového období. Vzniklí během 18. století případně na začátku 19. století. Velice pravděpodobně že byli vysekané v souvislosti s rozšířením a úpravou cest. Částečným osekáním bránícího průchodu pískovcového balvanu se vytvářela vertikální plocha naprosto ideální pro jakýkoli náboženský výjev.
Barevný skalní reliéf Panny Marie s Ježíškem vytesaný neznámým amatérským umělcem do pískovcové skály při silnice nedaleko obce Dubá na Českolipsku v Libereckém kraji.
Dvojice barevných skalních reliéfů znázorňujících Ukřižování a Madonu s Ježíškem při lesní cestě nedaleko obce Pavličky na Českolipsku v Libereckém kraji.
Monumentální skalní plastika s výjevem Bičování Krista při lesní cestě z obci Radvanec do nedalekého Cvikova v Lužických horách na Českolipsku v Libereckém kraji.
Skalní reliéf Ukřižování při silnici nedaleko obce Dobřeň na Mělnicku ve Středočeském kraji.
Poutní kaple Panny Marie Lurdské
Skalnaté údolí nedaleko obce Svojkov v Lužických horách již odpradávna bylo považováno za prokleté místo. Podle jedné pověsti prý tu spáchali sebevraždu jistý rytíř Jaroslav s dcerou místního sládka, protože rytířovi rodiče jim jejich lásku nepřáli. Jiná pověst vypráví, že tu jeden selský chlapec zabil svého soka v lásce. Aby zaplašil prokletí ponurého místa, pověsil tu roku 1704 jistý dělník Melzer, pracující jako pomocník ve svojkovském pivovaru, první obrázek Matky Boží. Skoro okamžitě se začali po okolí šířit zprávy o zázračně vyslyšených modlitbách před tímto obrazem. Ze skalnatého údolí se stalo poutní místo. Roku 1772 nechala zbožná hraběnka Cervelliová ze Svojkova zde postavit dřevěnou kapličku a do ní pověsit proslulý obrázek. Počet návštěvníků ale stále rostl. Koncem 18. století byla proto dřevěná kaplička na pokyn hraběnky Alžběty Kinské nahrazena kapli novou. Přímo do skály ji vytesal svojkovský zedník Josef Sacher.
Skalní kaple Panny Marie Lurdské s gotickým portálem od sochaře Antonína Wagnera v lese nedaleko obce Svojkov v Lužických horách na Českolipsku v Libereckém kraji.
Roku 1804 ale Litoměřická biskupská konzistoř zcela nečekaně poutě do Modlivého dolu zakázala jako modlářství a nechala odtud proto odstranit svaté obrázky. Nějaký čas stáli skály opuštěné. K opětnému obnovení poutí došlo za epidemií cholery v letech 1832 a 1850. Do skalní kaple zase proudili davy lidí. Modlit se sem chodil dokonce i bývalý císař Ferdinand V. Dobrotivý, jenž po své nucené abdikaci žil v nedalekém zámku Zákupy. V roce 1836 bylo průčelí kaple vyzdobeno gotickým portálem, který do pískovcové skály vytesal sloupský sochař Antonín Wagner. Postoj oficiální církve ke zdejším poutím se ale změnil teprve koncem 19. století. Roku 1903 byla skalní kaple zasvěcena Panně Marii Lurdské na počest jednoho z nejdůležitějších poutních míst katolického světa ve francouzském městě Lourdes, kde v roce 1858 došlo k zjevení Panny Marie mladé Bernadettě Soubirousové.
Socha Panny Marie Lurdské ve skalní kapli nedaleko obce Svojkov v Lužických horách na Českolipsku. Současná socha nahradila v roce 2001 sochu původní, jenž byla z kaple odcizena neznámými pachateli.
Pantheon vítězů nad Napoleonem
Zříceninu středověkého hradu Vranov si roku 1802 zakoupil úspěšný textilní fabrikant František Zachariáš Römisch. Opuštěné panské sídlo, částečně vytesané přímo do pískovcových skal na kopci nedaleko obce Malá Skála na Turnovsku, se rozhodl proměnit dle dobové módy na místo pro romantické vycházky. Po porážce Napoleona v Bitvě národů u Lipska v roce 1813 přebudoval pragmatický majitel jeden z prostorů skalního hradu na panteon vítězů. Skalní výklenky vyzdobil busty rakouského císaře Františka I., ruského cara Alexandra I. a pruského krále Fridricha Viléma III. od místního sochaře Františka Pettricha. Na zdích kolem nechal vytesat jména nejslavnějších velitelů vítězných armád z dob napoleonských válek. Na dobových fotografiích ze 30. let 20. století ještě stále mají busty monarchů hlavy. Dnes už jsou všichni tři bezhlavé. Podle pamětníků přišli vítěze nad Napoleonem o hlavy pravděpodobně během druhé světové války.
Součastná podoba busty rakouského císaře Františka I. od sochaře Františka Pettricha v panteonu tří mocnářů na skalním hradě Vranov nedaleko obce Malá Skála na Turnovsku v Libereckém kraji. Vpravo od busty je vytesáno jméno rakouského vojevůdce Hieronymusa von Colloredo-Mansfelda, který v roce 1813 velel levému křídlu koaliční armády v Bitvě národů u Lipska.
Součastný vzhled panteonu tří mocnářů s bustami rakouského císaře Františka I. a pruského krále Fridricha Viléma III. (vlevo) a busta ruského cara Alexandra I. (vpravo) od sochaře Františka Pettricha na skalním hradě Vranov u Malé Skály na Turnovsku. Na panelech kolem carské busty jsou vytesána jména atamana donských kozáků Matveje Platova a generála ruské armády Leontije Bennigsena, které významně podíleli na vítězství koaličních vojsk v Bitvě národů u Lipska v roce 1813.
Původní podoba pantheonu tří mocnářů na skalním hradě Vranov u Malé Skály na Turnovsku zachycená na československé pohlednici ze 30. let 20. století. Dobová pohlednice ze sbírky autora
Čertovy hlavy
Dvě mohutné kamenné hlavy vytesal ze vchodného skalního útvaru nad obci Želízy začínající sochař Václav Levý, zaměstnaný tehdy jako kuchař na zámku velkostatkáře Antonína Veitha v nedalekém Liběchově. Pravděpodobně se to stalo v roce 1841, kdy bylo mladému umělci asi dvacet let. Není přesně známo, komu tyto dvě obrovské hlavy patří. Podle jednoho vykladu jsou to vodník a čarodějnice, jiné tvrdí, že sochař měl na mysli pravě zlých démonů nebo čertů. Ze zámecké kuchyně odešel Václav Levý studovat do Mnichova a stal se docela úspěšným sochařem. Dnes ho ale známe spíše jako učitele zakladatele moderního českého sochařství Josefa Václava Myslbeka. Čertovy hlavy patřili mezi jeho první umělecká díla a zcela jistě jde o vůbec největší české skalní sochy. Výška obřích hlav přesahuje devět metrů.
Čertovy hlavy od sochaře Václava Levého na kopci u obce Želízy na Mělnicku ve Středočeském kraji.
Jeskyně Klácelka
Své umělecké aktivity Václav Levý neomezil pouze na dvě gigantické hlavy. Jeho dalším dílem v okolí obce Želízy stala jeskyně Klácelka v nedalekém lese. Je pojmenována na počest českého básníka a filosofa Františka Matouše Klácela, který tu dobu působil jako knihovník na stejném zámku Liběchov, kde mladý sochař dělal kuchaře. Údajně sám Klácel navrhl vyzdobit stěny jeskyně, kterou plánoval používat jako pracovnu a místo pro meditace, zvířecími postavami ze své satirické básně Ferina Lišák, kritizující poměry tehdejší společnost. Václav Levý začal pracovat počátkem roku 1845, inspirovaný karikaturami francouzského umělce Jeana Grandvilla, ale po několika měsících odjel studovat do Mnichova. Výzdobu jeskyně dokončil až po návratu v roce 1850. Současně se před vchodem do jeskyně objevili sochy husitských vojevůdců Jana Žižky a Prokopa Holého. Vedle jsou trpaslíky kovající zbraň blanickým rytířům. Postavy blanických rytířů samotných zůstaly nedokončené, stejně jako postavy dvou obrů střežících vchod do jeskyně.
Vstup do jeskyně Klácelka vytesané sochařem Václavem Levým v lese nedaleko obce Želízy na Mělnicku. Postavy dvojice obrů s palici střežících vchod do jeskyně zůstaly nedokončené.
Skalní reliéf od sochaře Václava Levého zpodobňující krocana a králíka na motiv satirické básně Františka Matouše Klácela uvnitř jeskyní Klácelka (vlevo). Postavy trpaslíků kovajících zbraň blanickým rytířům a nedokončená postava blanického rytíře od sochaře Václava Levého u vchodu do jeskyně Klácelka v lese nedaleko obce Želízy na Mělnicku.
Skalní sochy husitských vojevůdců Jana Žižky a Prokopa Holého od sochaře Václava Levého před vchodem do jeskyně Klácelka v lese nedaleko obce Želízy na Mělnicku.
Okolí obce Želízy
Václav Levý důkladně proměnil krajinu kolem obce Želízy. Okolní lesy dnes ukrývají asi desítku jeho skalních plastik. Z téměř všech vhodných pískovcových útvarů stalí sochy nebo reliéfy. Ne všichni ale jsou podle všeho dílem Václava Levého. Je velmi pravděpodobné, že jednotlivé plastiky vznikli mnoho později a jsou dílem neznámých sochařů inspirovaných jeho příkladem. Je víceméně jisté, že Václav Levý osobně vytesal monumentální postavy kolem takzvané jeskyně U ještěra, skalní kaple Marie Magdalény a devítimetrový reliéf hada přeťatého kamennou sekerou. Některé zdroje uvádějí, že pracoval na nich v letech 1840 až 1845 ještě předtím než odešel studovat do Mnichova. Podle jiných zdrojů jde o jeho poslední díla v okolí obce Želízy, která vznikla těsně předtím než odstěhoval do Prahy v roce 1851.
Takzvaná jeskyně U ještěra vytesaná sochařem Václavem Levým v lese nedaleko obce Želízy na Mělnicku.
Skalní kaple svaté Marie Magdalény (vlevo) a skalní reliéf s vyobrazeném hada se sekerou (vpravo) od sochaře Václava Levého v lese nedaleko obce Želízy na Mělnicku.
Barevná hlava sfingy od neznámého umělce na skále nedaleko obce Želízy na Mělnicku.
Sedm kamenných trpaslíků
Jednu ze skal nedaleko obce Rynartice v Českém Švýcarsku zdobí sedm trpaslíků. Barvené postavičky vousatých mužů vytesali v letech 1870 až 1903 místní amatérský sochař Eduard Vater a jeho syn Ernest. Nejsou to sedm trpaslíků ze slavné pohádky bratří Grimmů o Sněhurce ale postavy z místní pověsti. Jednou v zimě chudá bezdomovkyně paní Rietschelová sbírala v těchto místech palivové dříví ale upadla a zaklínila se mezi skály. Najednou se v rokli objevilo sedm malých mužíčků se špičatými čepicemi, kteří jí odnesli na bezpečné místo a tak zachránili před nevyhnutelnou smrtí. Než zmizeli, na skálu položili sedm zlatých mincí, které paní Rietschelové pomohly v klidu dožít až do stáří.
Jeden ze sedmi trpaslíků na Trpasličí skále nedaleko obce Rynartice v Českém Švýcarsku v Ústeckém kraji.
Barevné skalní reliéfy trpaslíků lemujići schody (vlevo) a podobizna paní Rietschelové (vpravo) na Trpasličí skále nedaleko obce Rynartice v Českém Švýcarsku.
Jeden ze sedmi trpaslíků na Trpasličí skále nedaleko obce Rynartice v Českém Švýcarsku.
Skála smrti
Podle pověsti se v těchto místech zlý rytíř Kun zřítil ze skály do bažin a zemřel při pronásledování dcery místního mlynáře. Dívka se ze zoufalství vrhla ze skály jako první, její pád však naštěstí zbrzdila široká sukně a tím dívku zachránila. Skalní reliéf na motiv lidové pověsti je dílem dvojice amatérských sochařů. Učitel Karl Beckert a strážmistr Karl Bundesmann roku 1910 vytesali postavy rytíře na koni a padající dívky do mohutné skály v lese mezi Kunraticemi a Lindavou v Lužických horách.
Skála smrti v lese mezi Kunraticemi a Lindavou v Lužických horách na Českolipsku v Libereckém kraji.
Sousoší husitských bojovníků
Talentovaný amatérský sochař Stanislav Rolínek žil na tomto světě jen 29 let. Narodil se v roce 1902 v moravském Bořitově v rodině pivovarského dělníka. Když mu byl jeden rok, otec zemřel. Čtyři děti vychovala matka. Budoucí sochař se vyučil čalouníkem, poté byl zaměstnán v místní nábytkářské firmě. Ve věku 21 let mu byla diagnostikována tuberkulóza. Za zbývající sedm let života ale stihl zásadním způsobem proměnit okolí svého rodného městečka. První sochu Stanislav Rolínek vytesal tajně v roce 1927 v pauzách mezi léčením z pískovcového útvaru na kopci uprostřed nedalekého lesu. Pro svou práce používal jenom hasičskou sekerkou a půlku nůžek na stříhání ovcí. Takto vznikli mohutné postavy husitských osobností Jana Husa, Prokopa Holého a Jana Žižky.
Postavy husitských bojovníků Jana Husa, Prokopa Holého a Jana Žižky od amatérského sochaře Stanislava Rolínka v lese u obce Bořitov na Moravě.
Obří boty prezidenta Masaryka
Gigantickou postavu prvního prezidenta Československa Tomáše Garrigua Masaryka vytesal Stanislav Rolínek za pouhých čtyři měsíce na kraji obce Rudka nedaleko města Kunštát na Moravě. Pracoval, i když už věděl, že je smrtelně nemocný. Pomník byl slavnostně odhalen v roce 1928 u příležitosti 10. výročí nezávislosti Československa. O tři roky později mladý sochař zemřel na tuberkulózu. Život pomníku také nebyl dlouhý. V roce 1942 byl zničen na rozkaz německých okupačních úřadů. Z největší sochy prezidenta Masaryka zbyl jen pár obřích kamenných bot.
Obří kamenné boty jsou jediné, co zbylo ze sochy prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka od amatérského sochaře Stanislava Rolínka u obce Rudka nedaleko města Kunštát na Moravě.
Ambiciózní myšlenka vybudovat vedle malého moravského městečka vůbec největší sochu prezidenta Masaryka se zrodila v hlavě Františka Buriana, bývalého starosty Kunštátu a majitele místního uzenářství, který tímto způsobem chtěl nalákat do regionu návštěvníky. František Burian také celý projekt financoval. K realizaci svého plánu pozval mladého sochaře Stanislava Rolínka ze sousedního Bořitova, tu dobu již známého v okolí jako autor sousoší husitských bojovníků.
Gigantická socha prvního prezidenta Československa Tomáše Garrigua Masaryka od amatérského sochaře Stanislava Rolínka na kraji obce Rudka nedaleko města Kunštát na Moravě. Dobová pohlednice ze sbírky autora
Vysekaní obří sochy začalo v červnu 1928. Třicet dělníků od rána do noci odstraňovali zbytečný kámen. Stanislav Rolínek měl jako předlohu jen malou poštovní známku z portrétem prezidenta Masaryka, nalepenou na lešení. Za čtyři měsíce byla socha hotova. Pomník byl slavnostně odhalen 28. října 1928. Slavnosti se zúčastnilo přes třicet tisíc návštěvníků. Prezident Masaryk se omezil na pozdravný telegram. Až do konce svého života si nikdy osobně svou obrovskou sochu neprohlédl, i když opakovaně navštěvoval nejbližší okolí.

Socha prvního československého prezidenta byla přes deset metrů vysokou. Celková výška pomníku spolu s podstavcem dosahovala až 14 metrů. Prezidentova ramena měřili tři a půl metru. Masarykův obličej měl na výšku přes jeden o půl metru. Průměr prezidentova klobouku činil asi 85 centimetru. Celková hmotnost pomníku se odhadovala na 600 tun. Předpokládalo se, že v té době byla to největší socha v Evropě, vytesaná z jednoho kamenného bloku.

Pomník prezidenta Masaryka stál jenom něco málo přes deset let. Po nacistické okupaci Československa se místní obyvatele pokusili zamaskovat prezidentovu hlavu na lesní chalupu. Německé úřady ale o soše stejně dozvěděly a nařídil jí odstranit. František Burian se nejprve snažil sochu rozdělit na kusy a jednotlivé části schoval na různých místech. V roce 1942 byli fragmenty sochy nalezeny a zničeny. Ze sochy prvního prezidenta Československa dnes zbyl jen podstavec a pár obřích kamenných bot, měřicích dva metry každá.
Jeskyně blanických rytířů
Předčasná smrt nedovolila Stanislavu Rolínkovi dokončit jeho nejambicióznější dílo. Podle nápadu a za finanční podporou nezastavitelného Františka Buriana, bylo plánováno vytesat v skalách nedaleko sochy prezidenta Masaryka umělou jeskyni bohatě zdobenou sochami a reliéfy. Měla znázorňovat legendární jeskyni na bájné hoře Blaník ze starých českých pověstí, kde spí baničtí rytíři. Až bude českému národu nejhůř, vyrazí rytíři v cele se svatým Václavem na pomoc. Budovaní jeskyně začalo v létě roku 1930. Stanislav Rolínek dobře věděl, že brzy zemře a proto pospíchal. Stihl vytesat postavu svatého Václava na koni a několik rytířů, zbytek jen naznačil. Talentovaný samouk zemřel na tuberkulózu v červenci roku 1931 ve věku pouhých 29 let. František Burian zemřel v srpnu 1943 ve věku 67 let, rok poté, co nacisté zničili jeho milovanou sochu prezidenta Masaryka.
Postava spícího blanického rytíře od amatérského sochaře Stanislava Rolínka v Jeskyně blanických rytířů na kraji obce Rudka nedaleko města Kunštát na Moravě. V pozadí je vidět postava dalšího rytíře, jenž střeží svatováclavskou korunu.
Jezdecká socha svatého Václava od amatérského sochaře Stanislava Rolínka v Jeskyně blanických rytířů na kraji obce Rudka nedaleko města Kunštát na Moravě. U svatého Václava za zády je vidět spící netopýry, které se v uměle vytvořené pískovcové jeskyni usadili.
Postavy spících blanických rytířů od amatérského sochaře Stanislava Rolínka (vlevo) a busty československých legionářů (vpravo) v Jeskyně blanických rytířů na kraji obce Rudka nedaleko města Kunštát na Moravě. Původní pomník československých legionářů od Stanislava Rolínka byl zničen za nacistické okupaci stejné jako socha prezidenta Masaryka. Nové busty legionářů byli před několika lety instalovány vedle dochovaných fragmentů původních soch.
Skalní galerie Vojtěcha Kopice
Nebyl sochař ale zemědělec. Poté, co se Vojtěch Kopic roku 1932 oženil, usadil se na statku své manželky nedaleko obce Kacanovy na Turnovsku. Dalších 45 let obdělával přilehlé pole a ve volném čase neúnavně vytesával do pískovcových skal v nedaleké rokli výjevy z českých dějin a národních pověsti. Začal tradičně, svatým Václavem, postupně pak přidával další postavy. Místo se našlo pro všech. Slavný husitský vojevůdce Jan Žižka skáče na koni vedle legendární kněžny Libuše. Svatého Cyrila a Metoděje uvidíme pár kroků od prezidenta Masaryka. Dále jsou vyobrazeny československý partyzán, divoký muflon, archanděl Rafael, bájný Horymír na svém mluvícím koni Šemíkovi a vlastní podobizna sochaře samotného v profilu. Do své smrti v roce 1978 stihl tento talentovaný amatérský sochař vytvořit čtyři desítky pozoruhodných skalních reliéfů, které dnes tvoří svéráznou galerii pod širým nebem.
Jeden ze skalních reliéfů znázorňujících oráče od amatérského sochaře Vojtěcha Kopice v lese u jeho statku nedaleko obce Kacanovy na Turnovsku v Libereckém kraji.
Skalní reliéf muflonu od amatérského sochaře Vojtěcha Kopice v lese nedaleko obce Kacanovy.
Socha lva (vlevo) a reliéf svatých Cyrila a Metoděje (vpravo) od amatérského sochaře Vojtěcha Kopice v lese u jeho statku nedaleko obce Kacanovy na Turnovsku.
Skalní reliéf zobrazující československého partyzána z dob druhé světové války od amatérského sochaře Vojtěcha Kopice v lese u jeho statku nedaleko obce Kacanovy na Turnovsku.
Národní památník odposlechu
Staletou českou tradici využití vhodných skalních útvarů k umělecké tvorbě úspěšně pokračují současní čeští umělci. Nejnovější soubor skalních plastik vznikl teprve nedávno v zatopených lomech nedaleko Lipnice nad Sázavou. Toto malebné městečko na Vysočině je známé především tím, že zde strávil poslední měsíce svého života slavný český spisovatel Jaroslav Hašek. Jako první vytesal v roce 2005 český sochař Radomír Dvořák do opuštěného lomu v okolním lese obrovské ucho tajného policejního agenta Bretschneidera, jedné z postav románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka. Za rok se v sousedním lomu objevil mohutný skalní reliéf Ústa pravdy. Další rok se přidali Zlaté očí od stejného autora. Trojice monumentálních skalních reliéfů dohromady tvoří takzvaný Národní památník odposlechu, jehož vznik financoval vnuk slavného spisovatele Richard Hašek.
Skalní reliéf Ústa pravdy od českého sochaře Radomíra Dvořáka vytesány v roce 2006 v zatopeném lomu nedaleko obce Lipnice nad Sázavou na Vysočině.
Skalní reliéf Zlaté oči od českého sochaře Radomíra Dvořáka vytesány v roce 2007 v zatopeném lomu nedaleko obce Lipnice nad Sázavou na Vysočině.
Skalní reliéf Bretschneiderovo ucho od českého sochaře Radomíra Dvořáka vytesány v roce 2005 v zatopeném lomu nedaleko obce Lipnice nad Sázavou na Vysočině. Tajný policejní agent Bretschneider byl jednou z postav knihy Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka.


Tento fotografický dokument vznikal v období od října 2016 do února 2018. Během šestnácti měsíců navštívil dokumentární fotograf Vladimir Pomortzeff dohromady třicet památek českého skalního sochařství v různých regionech. Jednotlivé fotografie Braunova Betlému pocházejí ze srpna 2005 a června 2012.
Na těchto stránkách využíváme soubory cookie za účelem měření návštěvnosti.
SOUHLASÍM
Close